3.6.04 čtvrtek den první

Odletěli jsme na čas, přiletěli jsme na čas ubytovali jsme se na čas:

na Řecko neuvěřitelně příznivých okolností najednou.

                2.15 vyjíždíme z Kyselky

                4.00 přijímáme letenky na Ruzyni

                6.00 odlétáme

              10.00 místního času (o hodinu více) přílet Chanie

              13.30 po přejezdu hor ze severu na jih jsme v pensionu na pokoji

Místem našeho ubytování je nový, bílý, dvoupatrový, malý pension u moře, kde probíhají ještě okolní úpravy …

… okolo pensionu žádná zeleň, jen děravý kamenopísčitý přístup a dva dělníci, kteří na přivítanou s železnou pravidelností do čehosi buší a rány se rozléhají v mé nevyspalé unavené hlavě… (po celý další pobyt jsem dělníky už nezaslechla).

A tak první dojem z ubytování a z  Paleóhory není příznivý.

Pokoj v přízemí, s balkonem a výhledem na moře, chráněným před přímými paprsky slunce stavebním řešením  - pension je postaven šikmo do ulice, balkony jsou tedy směřovány zčásti do úzké uličky, zčásti k moři – se mi jeví tmavý, smutný, studený, bez světla, neboť má jen balkónové zašupovací široké dveře se zataženými  roletami a závěsy.

Připadám si jak v tmavé studené jeskyni.

Nedochází mi, že jsem u moře, kde se řekové domů přichází ochladit a odpočinout očím před ostrými paprsky všudypřítomného jasného světla , jinak že žijí venku.

30kroků od našeho balkónu bouří moře, obloha se zatahuje, je mi chladno, při vybalování rozsvěcím.

I první pohled na Paleóhoru se mi zdá smutný, pustý, bez života.

Oproti letoviskům, které jsme doposavad v Řecku navštívili není městečko zaneřáděno turisty a komerční zábavou, ale žije si svůj ospalý řecky typický život.

To mně okouzluje až posléze.

Tak první den je spíše zklamáním,  všude mi totiž trvá pár hodin, než-li se sžiji s prostředím a přijímám skutečnosti, tak jak jsou a zdržuji se kritizujícího pohledu.

Jasně, že vím, že

to, co se zdá na první pohled úchvatné (některá španělská letoviska), může po pár dnech být nudně naaranžované, neskutečné, nepřirozené, jako anorekticky vyhublé průhledné figuríny živých modelek, které se na nás umívají z reklam. A naopak.

Už v noci ale Paleóhora  překvapuje úplňkovým měsícem vycházejícím z moře a měnícím barvu od červené přes světle růžovou až po zlatavou.

4.6.04 pátek den druhý

Paleóhora je úžasná!

Z nížinatého rušného severního pobřeží  Egejského moře (kde je v Chanii letiště) se po překonání Lefka Óri (Bílých hor) jižní svahy pohoří příkce svažují k moři a objevuje se jen úzký rovinatý výběžek vbíhající do jižních vln Libyjského moře,  ideální to místo pro přístav.

Přístav s křišťákově čistou, průzračnou, studenou vodou s cejchem nejkrásnější pláže jižního pobřeží Kréty.

Oblačná obloha, mírný vítr.

Procházíme prázdnými ulicemi, prázdnými plážemi, míjíme luxusní penziony utopené v záplavě exotické květeny, kde ještě nikdo nebydlí.

To málo turistů, kteří volí cestu na větrný jih, preferují jistotu červencové jasné oblohy bez mráčku.

Vybíhám na nejvyšší kopec výběžku P., kde jsou strohé pozůstatky kamenné pevnosti a maják a úplně vpředu  - nákladní přístav, ten druhý osobní je na pěší zóně.

Dva přístavy jsou tu proto, že když z jedné strany útočí  bouřka, je možné ukrýt bezpečně loď na stranu druhou.

Zvláštností tohoto místa totiž je, že, když je vítr a vlnobití na písčité pláži, s jistotou můžete očekávat, že na oblázkové je klid, a k tomu účelu stačí přejít jen jednu (hlavní) ulici, 5min.

Vyrážíme na asi 5km vzdálenou nahatou krokodýlí pláž.

Couráme se prázdnými plážemi, někde i mezi  prázdnými lehátky a slunečníky, moře je studené, nikde nepotkáváme ani živáčka. V oranžové písčité půdě mě zdržují zelené obláčky bylinek, vřesů, růžových oleandrů a nespočet bylinek a keřů, které neumím

 pojmenovat.

Pláž krokodýlí proto, že pohoří, pod kterým se rozprostírá, zblízka i z dálky připomíná spícího krokodýla.

Jak v pohádce: najednou kde nic tu nic, a je tu jedna taverna.

S fungující obsluhou.

Jsme tu sami, posléze přichází párek Anglánů navlečených v turistickém pochodovém.

Vítr zapracoval na mé kedlubně, a proto  frapé a saridon, a úleva!

Na pláži několik roztroušených naháčů v závětří slunečníků.

Vrhám se do moře s ujištěním, že do tří minut jsem venku.

Nikdo se nekoupe, Řekyně v bistru má teplý svetr a dlouhé kalhoty,

net plácal něco okolo 16 stupňů Celsia.

Až tak hrozné to není, plavu sic raději jen při teplejší mělčině, ale ráchám se dlouho a vydatně a už vím,že o koupání v křišťálové vodě nepřijdu, neb mám 3letý trénink ranní ledové sprchy.

Pohledem hladím blízké hory, pohoří, kopce, skály.

Procházíme skalnatou bránou k domovu až večer a plánujeme zítřejší soutěsku Samária.

Zvedá se vítr, ochlazuje se, lodi se uchylují do krytého zálivu písčité pláže a celou noc moře bouří. Síla.

5.6.04 sobota, den třetí

Ráno metrové vlny a slunce.

Vítr předchází změně počasí a během několika dnů bude teplo,

pokyvují hlavou zkušeně Řekové.

Pro nás je teplo již nyní, očekáváme tedy řecká vedra.

Soutěska se odkládá na neděli, kapitán zrušil naši zpáteční cestu lodí, a tak vyrážíme pěškobusem směrem k růžovému pobřeží Elafonisí na západ.

Zázrak se stal!

Já nejsem po včerejším slunění (přes clonu mraků a větru) vůbec spálená, zato černoch eM

má sežehlé nohy!

Toť výsledek přijetí adekvátních opatření, a to v dostatečném množství a časového předstihu:

solárko, betakarotén spolu s éčkem, aspirin a krémy s ochraným faktorem nad 10.

Dorážíme na větrný jalovcový kap u městečka Koudouras, kde je opět pusto, na celém kapu jen 2 páry naháčů + v taverně několik Řeků potápěčů.

Narvali jsme jalovcové kuličky, pokoupali se, obavy že se po bouřce moře více ochladí jsou liché, moře je stále stejně ledové a se mnou se v moři na vlnách pohupuje jen oranžový pomeranč.

Hladově rázujeme přes tu hezčí rozkvetlejší  část Paleohory a těšíme se na domácí vínko a řecký salát nebo řeckou pizzu … mňam … a olivy …  mňam mňam mňam …

v naší oblíbené taverně s česky psaným jídelníčkem zvané vzletně Odysseus.

V deset ráno jsme vyrazili, v deset večer jsme se vraceli..

6.6.04 neděle, den čtvrtý

Soutěska Samaria.

V 6.30 odjezd z busového nádraží na 2hod. cestu horskými klikatými silnicemi k náhorní planině Ómalos.

Honosně zvící se Autobusové nádraží v P. tvoří jedna zastávka u kafetérie na jediné úzké hlavní ulici P. s tradičními židlemi na chodníku.

Bus se s námi šplhá do kopců: přírodou připomínající skotskou krajinu: skály, suť, písek, nízké obláčky tmavě zelených bylinných keřů,  sady olivovníků umístěné krétsky v neuvěřitelných výškách a strmých polohách – kam nemůže žádná technika, jediným pomocníkem v tomhle lidském pachtění je osel.

Míjíme náhorní planinu – úrodnou zelenou oázu života obklopenou štíty hor – připomínající svou rozmanitostí a barevností zahradu z pohádky Šeherezády: vinná réva, olivy, brambory, obilí, travnaté pastviny s kozami a ovcemi, květináče (mnohde namodřené nebo nabílené plechovky od oleje) s muškáty, aloemi, kaktusy, ibišky, …  záplava květů  žíjící snad pouze ze slunečního svitu a tepla (voda a země je tu drahá záležitost).

Každý metr půdy je využit.

Kouzlo vytváří malé rozměry ostře kontrastující s masou okolního pohoří Lefka Ori.

A jas, světlo, záře.

Září kameny, září průzračná jezírka, září i lidé.

9.15hod. vstupujeme na 18 km příkrý sestup  přírodní rezervací z náhorní planiny Ómalos soutěskou Samaria k přístavu Agia Roumeli.

Opravdu nejlepší věcí pro zkoušku odolnosti a silné vůle (vřele doporučuji) je vzít si do soutěsky o půl až celé číslo menší obuv (celou trasu jdete z kopce).

Nenáročný sestup (žádné drápání do kopců)  se mi zdálo býti nehodné mých kvalit, a tak jsem přitvrdila lehkou běžeckou a o číslo menší obuví.

Kamenitá cesta po kluzkých oblázcích (oblazech), odpočívadla z tekoucí horskou ledovou vodou, slunce a teplota okolo 25 stupňů (v červenci tu zažili i čtyřicítky), mraky lidí ty jsem se snažila nevnímat (bývá jich tu v sezóně 10x tolik) a byli všude …

Usilovně jsem hledala nezapomenutelné pohledy na obrovské stěny skal, abych nevnímala zmačkané palce na nohou.

Jako čarodějnice na mučidlech s palečnicí…… přiznala bych všechny ďábly a sabaty….

Jak se blížil konec soutěsky a bylo více a více vyčnívajících kamenů, začala  jsem o ně s bolavými palci zakopávat … pošušňáníčko …

V soutěsce si připadám malá, mrňavá, a snad i ta nejmenší částečka vesmíru.

Palce jsem zchladila v přístavu.

Lávová černá pláž, příjemně studeno.

Domů odplouváme a z lodě si prohlížíme trasu, kterou jsme první den razili pěšky ke krokodýlovi.

***

Vera, naš delegátka, trousila celou cestu busem zrána moudra a poučky:

Sportovci doťapkajíí, já vás dojdu …

V přístavu si zaplavte, já vždycky plavu  TAM  A  SEM ….

Pozor, je lepší dojít,  když tam nechcete zůstat …

Oslíci vás mohou dopravit dolů, v případě kolapsu by vás i uvázali ...

***

7.6.04 pondělí, den pátý

Ráno vybíhám na blízký kopec a ohmatávám kamenné základy zničené pevnosti Selino, představuji si její mohutnost a pirátské bitvy…

Nacházím tu třemdavu bílou, vzácnou krétskou bylinku, která se v obchodech prodává v trsu

po 4,5€.

V 10.00hod. nám odjíždí loď na nejkrásnější pláž , kterou jsem minulý rok viděla, s růžovým pískem malými bílými mušličkami, mělkými teplými lagunami, průzračnou vodou … no pohádka zvaná Elafonisí.

Také mě čekají moje dva úžasné stromy.

Studená voda a náročná dostupnost pláže odrazuje turistické nájezdy, ale už minulý rok sem zajížděli okružní busové zájezdy a také  tu přespávalo několik holanďanů s obyťáky.

O víkendech jsou tu převážně řecké rodiny. (ty mi nevadí)

Na pláži potkávám českou dívku-ženu-studentku s těžko odhadnutelným věkem (18-30).

Má mladé, vypracované, zlatě opálené, úžasné tělo osmnáctileté dívenky, vlnité blonďaté vlasy po pás.

Kůži na obličeji a na rukou má zjizvenou, svraštělou : popáleniny, následné plastiky nebo silný exém ? Zuby zkažené, pokřivené, jako stařenka.

Dívka má milý sympatický hlas, prozrazuje, že cestuje sama s batohem, že jaro strávila v horách ve Švýcarsku, kde bylo překvapivě teplo,slunce, rozkvetlé louky v podhůří …

 a nyní jela na Krétu protáhnout záda  plaváním, studené moře ji zaskočilo, loni byla na jaře na severu Kréty, jako my, ve stejném čase, na stejném místě.

Také říká, že už jí ta volnost bude končit …

Zajímavá osobnost, ale přesto se odtahuji, hlídám si prožívaný čas, uzavírám se před jiným poznáním a osudem, abych vnímala to, proč jsem tady.

Abych se neztrácela ve slovech, když se chci ztrácet v pocitech.

Přesto mně zajímala a očima přitahovala, protože v jejím pohledu jsem viděla, že vnímá a slyší, to co já.

Třeba se ještě potkáme.

Večer vyzvedáváme auto z půjčovny, malého Matise a provádíme zkušební jízdu do hor.

8.6.04 úterý, den šestý

V 8.30hod. vyjíždíme, vracíme se ve 2hod. v noci, celkem 350km.

Z jihu Paleóhory na sever k Hanii přes Lefka Óri, po té podél pobřeží  na Rethymno přes Georgepolis (minulý rok návštěva sladkovodního jezera K.) který překvapuje délkou svých pískových rovinatých pláží, objíždíme soutěsku Samaria, která nás nepustí přímou cestou jižním pobřežím k našemu cíly, a tou je vyhlášená palmová pláž vycházející ze soutěsky …..

Projíždět soutěskou v autě má také něco do sebe. Nemusím se soustředit na každý krok po kamenité kluzké cestě, pozornost mohu upírat k horám. Zastavujeme nad strží.

Obdivuji všudypřítomné kozy, které lehce překonávají neuvěřitelné výšky, propasti a cesty.

Z jedné strany nás obklopují vrchy Lefka Óri z druhé strany již pohoří Ida.

Od Benátského mostu ještě autem 7km příšernou prašnou cestou vytesanou ve zlatavém pohoří  do blízkosti pláže, poté pěšky skalnatou pěšinou do jiného světa.

Vedro, prach, nádhera.

Na vrcholu skály se nám  konečně otevírá pohled na malou pláž.

Z vnitrozemí se na písčitou pláž vine řeka tvořící sladkovodní lagunu.

Břehy řeky jsou hustě porostlé palmami a růžovými oleandry – prales, buš.

Čistočistá horská řeka se vine napříč pláží a pod skálou se vlévá do zelenkavého moře, kde se slaná a sladká voda mísí vytvářením malých korunových vírů.

Slunce žhne, písek na pláži je vlhký, moře ledové a řeka ještě ledovější.

Snad proto tu mnoho lidí není, dvě tři lodičky přivezli něco málo turistů, pár nadšenců přejelo autem horami, jako my.

Vcházíme podél řeky do palmového pralesa, kde ještě v 80.letech žili hipies.

Dva Hipíci tu ještě jsou a živí se půjčováním šlapadel a slunečníků a lehátek.

Neodoláme a cestu opakujeme po řece na šlapadle.

Na odpočinek a prožitek máme celých pět hodin, sbírám zelené oblázky, vplouvám ze slané do sladké vody, vpíjím se očima do palmové nádhery.

Při zpáteční cestě si dáváme večeři v A.Marině, v místě našeho pobytu v roce minulém, v ulici, kde jsme bydleli, ve stejné taverně, kde jsme loni večeřeli na rozloučenou poslední večer před odjezdem.

eM jako odpovědný řidič, náročné cesty pohořími, alkohol nepije,  a tak si dávám vínko i rakiji i za něho a moře na severu se mi jeví tak teplé!

Je to alkohol nebo fakt?

Čekáme na naší Marinské pláži s Macochou na západ slunce, brouzdám se mořem a kuji plán, že sem zítra pojedeme odpočívat a zjistit jak to s tou teplotou moře doopravdy je.

 eM souhlasí.

9.6.04 středa, den sedmý

Nostalgicky se usazujeme na známém místě pod Tamaryškem, voda fakt kafe, procházím pláž až k Hanii, fotím pension Angelika, kde jsme bydleli, jdeme znovu do stejné taverny na véču a v noci vjíždíme známými ulicemi do  Hanie, která opět očaruje svou úžasnou atmosférou úzkých uliček starého přístavu  s pozůstatky vlivu Benátčanů, Arabů a Turků.

Ze slunce a cestování jsem mrtvá.

V noci cestou ze severu zpět na jih  přes horské hřebeny usínám.

Řídit bych nedokázala.

Nevím, kde e|M bere energii. Závidím mu ji.

10.6.04 čtvrtek, den osmý

Opět z jihu P. přes hory a doly na sever k Hánii, Rethymonu, a poté se stáčíme k jihu.

Odbočujeme ale dříve: na Hóra Sfakion, přes náhorní planinu Askífou.

Opět horská oáza malých políček obilí, vinné révy, oliv, pastvin koz a ovcí.

Pole malé jak stránky ve školním sešitě pravidelně linkovaném řádky oliv, vinné révy …

Kamenné zídky oddělují a lemují jednotlivé druhy políček, které svými tvary a barvami připomínají dětské omalovánky..A zase upravené kostelíky se samostatnými zvonicemi umístěných  na neuvěřitelných místech v horách, květiny, pobořené zídky natřené na bílo.

Toto území je zajímavé, tím, že ho nikdy nedobyli ani Turci, ani Arabové.

Proč, je zřejmé při průjezdu soutěskou obklopenou strmými horami, jak z jedné, tak z druhé strany.

Klikatící se silnice spadá podél strže Imbros o 800 výškových metrů níže k moři, strží je značená turistická cesta.

Hora Sfakion je malinkatý přístav vsazený do klínu hor s několika skalnatými malými zářivými plážemi, žlutavým jemným pískem a studeným leč křišťálovým libyjským mořem.

Pod horami vybíhá do moře rozlohou malé, rovinaté, větrné, suché a vyprahlé území bez porostu stromů a oleandrů, jen několik málo rozsetých domků, nezbytné kostelíky a pastviny ovcí a koz.

Vítr od moře zvedá jemný písek a ten šlehá do obličeje a nechráněných částí těla.

Míříme podél moře k výběžku, kde dominuje hrad Frankocastello. Zcela zachovalé obvodové zdi hradu působí zdálky majestátně,  vnitřní prostor je zcela pobořen a je využíván příležitostně ke koncertům známých řeckých umělců.

Koupání v mělké žlutavé zátoce pod hradem je teplé, ale slané vlny pálí v očích a písek nemilosrdně šlehá a lepí se na nahé mokré tělo.

eM se nekoupe, zato se kamarádí s kůzletem, které ho přijalo za sobě rovného partnera ke hrám, trkání, šplhání v koruně tamaryšku.

Vracíme se.

Máme hlad, a tak zastavujeme u opuštěného obchodu horalů „v poušti“, sedáme na zem před supermarket a obědváme smetanovou zmrzlinu.

Stáváme se součástí krajiny připomínající Mexickou Siera Nevadu.

Jsme unavení, vyprahlí, vracíme se přes hory zpět na sever k teplému Egejskému moři, doporučovaná klidná pláž Kalives se nám nepozdává, vracíme se do Agia Mariny k známým tvářím.

Obdivuji Angličanku bez nohy, do zlatova opálenou padesátiletou, usmátou, koupající se, plavající a žíjící svůj život intensivněji, než-li mnozí mnohem mladší.

Auto bereme ještě na dva dny., neboť se nám cestování a trajdání z místa na místo a přes hory a kaňony velice líbí!

Při přejezdu hor právě zapadá slunko, červeně zbarvuje půdu mezi mechovými kopečky bylinek a kamení.

Je neuvěřitelné v jakých n.m. výškách a nepřístupných strmých svazích jsou vysázeny olivy a vinná réva!

Jedno stavení objevuji přímo na hřebenu hory!

Do noci sedíme v taverně při vínku u nás v P. a je teplo!

11.6.04 pátek den devátý

Krétskou kozou v příštím životě chci býti!

Lehce po svazích šplhati, bylinky ochutnávati, květiny a stromy obdivovati, tepla a světla si do sytosti užívati!

Kvetoucí velkolistý fíkus objeven!

Vyfocen.

Ale je to strom kamélie, s  květem kamélie, žádný fíkus.

Fotím.

Neznámé i známé:  stromy a květiny , … tvary a barvy.

Dochází mi prostor na kartě, a tak mažu, mažu a zase fotím, fotím.

Opět se vyvalujeme v A.Marině na teplém písku a v teplém moři.

Poté procházíme znovu uličkami Hanie, večeříme na starém náměstí, neplánovaně se daří příchod k do přístavu, kdy za majákem zapadá slunce…

Zůstáváme do noci, vracíme se po půlnoci.

12.6.04 sobota, den desátý

Večer vracíme auto,  tak poslední cesta vede na Elafonisí.

Vcházíme po schodech (má jich být 99 – blbost) do blízkého kláštera na skále, kde zapalujeme svíčky s přáním všeho dobrého a abychom se sem spolu vrátili.

Na pláži rovnou k naší zátoce, moře je už trochu teplejší, ale podrážděná pleť od slunce nečiní již koupání takovým požitkem, jako dny první, a také jsem si zvykla u severního pobřeží na teplejší vody. Chodím již stále v dlouhé košili, a jsem pouze a jen ve stínu.

Řečtí borci na mělčinách zkoušejí zrychlený surf  poháněný větrem zachycovaný v řízeném půlobloukovém padáku.

Jeden z nich, zřejmě instruktor, je tak dobrý, že umí spoutaný vítr ovládat i na moři, a uhání o  sto šest. Kámoše vyučuje nejprve na pevnině udržet a řídit půlobloukový padák. Surfař má oblečenou vestu, ke které je padák upevněný, v rukou drží tyč jakoby pouštěl obrdraka a dvěmi provazy řídí směr nabíraného větru.

Na moři  pak při zvládnutí techniky řízení padákodraka dosahuje záviděníhodné rychlosti.

Poručíš větru a vlnám!

Zase novou cestou, malou soutěskou do Paleohory, loučíme se s horami, neboť večer vracíme auto. Za pět dnů jsme najeli 1150km.

13.6.04 neděle, den jedenáctý

Ráno nás budí kostelní zvon, Řekové včetně mládeže míří do kostela.

Zářícího žlutobílého, krásného, jak jinak.

Vlastní víra, kterou všichni okupanti po léta Kréťanům zakazovali, je pro místní lidi symbolem volnosti a svobody.

Mladí lidé (14,15,16 …) jsou uctiví nejen ke starým lidem a rodičům, ale i sami k sobě.

Při setkání si podávají ruce, představují se navzájem jménem, žádné nevhodné chování…

Pár uliček Paleóhory zasazené v horách a omezující pohyb, procházíme jedna dvě, na písčité pláži si pronajímáme lehátka a slunečník, lenošíme …  a je pod mrakem …

Nečinnost, podrážděná pleť, objevující se vyrážka na hrudi, na nártech na rukou a nohou – děsně mě to na pláži nebaví….

 Koupání je také nepříjemné - slaná voda pálí na přecitlivělou pleť.

Odbíháme na zmrzlinu, pak na frappé . ..

V pozdním odpoledni už pláži přicházím na chuť   …

Kupujeme si víno, pivo a čekáme na písku na západ slunce   … slunce mizí v mracích   …

Západ se nekoná.

Večeře na rozloučenou a čeká mě půlnoční balení.

14.6.04 pondělí, den dvanáctý

Odjíždíme.

Poslední foto přístavu.

Vidím Chocha s učitelkou, doma zjišťuji svůj omyl, ale téměř jsem si byla jistá.

Závěr

1.Výhody cestování s cestovou:

Delegát, který ovládá cizí řeči a v případě nouze je možno využít jeho překladatelských služeb téměř kdykoliv přes mobil.

(úraz, lékař, jednání s úřady, policií, pomoc při ztrátě dokladů apod.)

Není potřeba řešit  přepravu na letiště (řekové jako většina jižních národů časy odjezdů a příjezdů  nedodržují) ani možné problémy na místě s ubytováním (úklid atd.).

Zpracovaný katalog návrhů na cesty, turistiku a výlety země pobytu.

2. Výhody cestování pouze ve dvou

Nemusíme se nikomu a téměř ničemu přizpůsobovat.

Snadno se domluvíme a také flexibilně svá rozhodnutí měníme dle okolností.

Nejsme vázáni žádnou pravidelností, žádným časovým omezováním.